čtvrtek 24. července 2014

(Nejen) food report z Itálie - část první

Tento příspěvek bude trošku osobnější, takže pokud sem někdo chodí jen pro recepty, rovnou najeďte myší na pravý horní křížek. Abych se alespoň trochu držela foodblogerství, bude to i o jídle ;) Report rozdělím do dvou částí - tato první bude cestovní a o restauracích, které jsme navštívili, a druhá bude o tom, co můžete ukořistit v italských krámech. Ale to až příště.

Na dovolenou jsme se letos vydali již v červnu. Dovolenou před sezónou velmi doporučuji, za bezdětného stavu samozřejmě. Pokud zastáváte aktivní odpočinek, určitě oceníte příjemnější počasí, méně lidí i příznivější ceny za ubytování. Ale pokud je účel vaší dovolené válení u moře a chytání bronzu, není dovolená v červnu zcela ideální... Alespoň v Itálii ne... Den bez mraků jsme měli všeho všudy jeden. Z deseti.

Z Čech jsme vyjeli poněkud nešťastně, asi ve dvě ráno. Někde jsem se chytře dočetla, že kvůli dopravním zácpám je nejlepší vyjet o půlnoci. Plán zněl: o půlnoci. Takže se jelo ve dvě, však to znáte. Problém byl, že jsme si celý den předtím pořádně neodpočinuli a ještě k tomu řídit v noci, nic moc. Všechna ta světla hrozně řezala do unavených očí, dokonce i ty kontrolky svítily nějak jasněji než obvykle. Tak jsme si řízení předávali pomalu co hodinu a byla jsem ráda, že si na místě spolujezdce můžu občas klimbnout. Dojeli jsme k Lagu di Garda asi kolem třetí odpoledne a zhnusili se kolik je tam lidí. Pobyt na Gardě jsme tedy zamítli a jeli k asi patnáct kilometrů vzdálenému Lagu di Tenno. Původně jsem měla v plánu jet k tomuto jezeru pouze na výlet, ale když jsem ho uviděla, bylo jasné, že naše první nocování bude tam. Kemp byl naštěstí kousíček, asi 300 metrů od jezera.
Lago di Tenno

Řeknu vám, Italové jsou hrozně líný. Šest hodin ráno je pro ně půlnoc, nikde ani noha. Toho se dá krásně využít pro ranní aktivity. Ráda si ráno zacvičím a to, že můžu cvičit venku a nikdo na mě blbě nečumí, je k nezaplacení. (On by možná nikdo nečuměl i kdyby tam lidi byli, ale zkuste mi to vymluvit :)) Šla jsem si oběhnout jezero, krásných dva a půl kilometru a poté lehká jóga, všude klid a ticho. Ještě plná endorfínů jsem připravila snídani a hůrá prozkoumávat krajinu. Když jsme vycházeli, ostatní teprve vstávali. Dali jsme si docela slušnou túru po okolních vesničkách a musím přiznat, že terén byl opravdu náročný a doznívající unavenost z cesty tomu nepomáhala. No, nebudu to protahovat, myslela jsem, že se k tomu zpropadenýmu stanu snad nedoplazim. Tak jsme si dali za nekřesťanský peníze pivko a naláda byla hnedka lepší.
No řekněte, neláká to k rannímu proběhnutí?!
Snídaně ještě z domova

Výhled na Lago di Garda
Dovolenkové zásoby granoly :D

Propadák týdne: Verona
Je to ode mě ošklivé, ale Verono, naštvala jsi mě! Už jsem tam jednou byla a je to sice krásné město, ale nic, co bych musela vidět znovu. Zastávku ve Veroně jsem totiž plánovala především z jídelních důvodů. Na happycow.net jsem si zjistila, že je tam podnik La Lanterna, který dělá pizzy s domácí veganskou mozzarrellou. A to jsme přeci museli ochutnat! No, to by nás ale museli pustit dovnitř. Na dveřích se nám vysmívala cedulka s pracovní dobou, na které stálo, že v úterý mají zavřeno. Sice zklamání, ale měla jsem záložní řešení. Nedaleko by měla být restaurace Fata Zucchina, kde by měli mít vše domácí, od chlebů po různé dortíky, z větší části vegan. Dojdem tam a co? Zavřeno. Nevíte, co to mají Italové za blbé zvyky, mít v úterý zavřeno?! Můj poznatek: u restaurací si zjišťujte i otvírací dobu!
Obyčejně s sebou vždy nosím nějakou svačinu. Ale počítala jsem s tím, že se ten den nehorázně přežereme vegan dobrotama, tak jsem logicky neměla nic. Celí hladoví jsme náhodou narazili na bistro, kde měli překvapivě otevřeno. Většina jídel byla veganská a slečna nám velmi ochoně vyjmenovala, co v čem je. Tak jsme si tam dali od káždého na ochutnání - hummus, nějaký slaný koláč a panna cottu ze sójového mléka. Zvláště ta panna cotta byla úžasná! Najedli jsme se jen tak do polosyta a šli na zmrzlinu.
Naše záchrana
 Co se týče zmrzlin v Itálii. Může se stát, že budou mít na výběr i ze sójových alternativ. Ale pokud ne, nezoufejte. Většina jejich sorbetů je jen rozmixované zmrzlé ovoce, ale chce to se zeptat. Do nějakých přidávají i mléko. Také čokoládová zmrzlina bývá vegan, jak nás několikrát ujišťovali. Ale s čokoládovou opatrně, je velmi hutná. Opravdu jak rozehřátá, ale přesto zmrzlá čokoláda. Avšak spolu s osvěžujícím sorbetem je to výborná záležitost!



Montespertoli a kemp
Jelikož jsem člověk, který jede na dovolenou vybaven informacemi, nechyběl mi seznam kempů, které by mohly přicházet v úvahu. Kempů okolo Florencie je sice více, ale asi mě osvítil duch svatý, když jsem do navigace naklapala právě tento. Už ta příjezdová cesta nás dostala. Pro auto sice asi záhul, ale ten výhled! Kemp můžu vřele doporučit. Jmenuje se Cipollatico a je asi 20 kilometrů od Florencie. Je to kempík rodinný, myslím, že maximálně je tam místo tak pro dvacet stanů, takže v sezóně nebude od věci nějaká ta rezervačka. Vládne tam velmi příjemná atmosféra, k dispozici je i bazén, který po návratu z celodenního turistování určitě oceníte. U bazénu ráno nikde nikdo, čehož jsem opět využila na ranní protažení.  Ale ten největší bonus? Olivový olej a víno! Kolem kempu jsou vinice a olivovníky a pán, který kemp vlastní, tyto suroviny zpracovává a vyrábí vlastní víno a olivový olej, vše s certifikací bio. Kousek od kempu se nacházelo městečko Montespertoli, kde má být také jedna veganská restaurace jménem La Fonte. Tu jsme sice našli, ale bylo moc brzy ráno, takže co? Zavřeno. 
Cesta do kempu


Florencie, veganů ráj
Do Florencie jsme se vydali z kempu autobusem. Byli jsme ujišťováni, že lístek si můžeme koupit u řidiče. Když jsme nastoupili do autobusu a řekli, že chceme do Florencie, řidič nám s velmi "příjemným" pohledem a gestikulací Itálii vlastní začal něco vysvětlovat. V Italštině samozřejmě. Když viděl naše tupé obličeje, mávnul rukou a poslal nás si sednout. Na další zastávce na nás přes celý autobus začal něco křičet. Usoudili jsme, že chce, abychom si šli koupit lístek. Trafiku tam ale neměli! Tak sme vlítli do nejbližší kavárny a koupili si lístky tam. Řidič na nás naštěstí počkal, nastoupili jsme, úsměvem jsme se pokusili odvrátit zlobu spolucestujících, že zdržujeme a už si to frčeli směr Florencie. 
Most zlatníků

Florencie je nádherné město. Neopakovatelná atmosféra, ale také spousta turistů. Osobně mám radši menší městečka a vesničky, ale ve Florencii mi ta hromada lidí nijak nevadila. Prohlédli jsme památky, které správný cestovatel musí navštívit a už jsem tasila svoje výpisky s restauracemi a zjímavými podniky.

Jako první jsme navštívili vegetariánskou/vegan/makrobiotickou restauraci Miso di Riso. Pokud budete mít možnost, určitě se tam otočte. Útulný interiér i venkovní zahrádka jako by vás najednou zanesla někam na klidnou samotu. Na chvíli zapomenete, že tam venku je město s téměř čtyřmi sty tisíci obyvateli. Obsluha je velmi milá, na výběr mají kromě denního menu různé čajíky, kafíčka a samozřejmě zákusky. Vzhledem k ranní hodině jsme volili "lehčí" sváču, právě v podobě zákusků. Objednali jsme si vynikající makrobiotický koláč s borůvkami, mrkví a mandlemi, croissant plněný čokoládou a přeslazený čokoládový dortík. Můj favorit byl ten borůvkový, přítel zase více ocenil sladší varianty. Nakonec jsem jim odcizila praktickou mapu eco friendly podniků ve Florencii a konečně jsme zaplatili.



Po dobré svačince jsme se vydali hledat další restauraci, kde jsme měli v plánu obídek. Jmenuje se Dolce Vegan a jestli byste při návštěvě Florencie chtěli ohromit své nevegan přátele, vezměte je sem. Restaurace je spíše takové malé bistro, na stěně mají promítací zařízení a pouští dokumenty o přírodě. Když si vyberete jídlo - a že je z čeho, nahlásíte i své jméno. Ze začátku jsem nechápala proč, ale když později slečna od pultu kníkla moje jméno, bylo nám jasné, že náš oběd je připraven a máme si pro něj dojít. Zvláštní zvyk, ale budiž. Celá restaurace je vedena tématicky, na záchodech narazíte na obrázky zobrazující králíka s mrkví a nápisem "go vegan" a podobně. Na prostírání mají také napsáno spoustu informací, leč jen v italštině, tak nemohu hodnotit. A to nejduležitější - jídlo. Tak zde si budete chrochtat. Vše 100% vegan a bez palmového oleje. V nabídce mají RAW i neRAW pokrmy, různé dortíky, tiramisu, těstoviny, špagety, lasagne, rostlinné sýry, koktejly, saláty, naklíčené luštěniny,... No nebudete vědět, co dřív. Protože jsme už v bříšku nějaký základ měli, dala jsem si salátek s vege sýrem a přítel lasagne. A jako sladkou tečku tiramisu napůl. Sýr v salátu bylo domácí "veganské pecorino" a v životě jsem nejedla nic, co by se tolik podobalo tvrdému smradlavému sýru. Nebýt to tak radikální podnik, vsadila bych se, že mi tam někdo nastrčil normální sýr. Fakt dobrota. Lasagně byly také první liga a tiramisu? Ach... 

Řádně posílení jsme se vydali na Michelangelovu vyhlídku. Cestou jsme narazili na krámek, který prodával různé látkové dárkové předměty s tím, že jste si na ně mohli nechat našít, co chcete. Možná trochu kýč, řeknete si, ale i cetky patří k dovolené. Má volba padla na kuchyňskou zástěru a nechala jsem si na ní napsat, hádejte co. Správně, Éthique. Z mého požadavku - první písmeno zelené a zbytek černý - nebyl pán dvakrát nadšený, ale nakonec mi vyhověl. A tak mám z Florencie krásný suvenýr :)
Výhled na Florencii
Po návratu z Mechelangelovy vyhlídky do centra jsme se zastavili na zmrzku v gelaterii jménem Festival del Gelato. Mimo široké nabídky sorbetů zde mají i dvě vegan verze krémových zmrzlin, a to kapučíno a nějakou oříškovou. Obě z rýžového mléka a navíc bez cukru. No kdo by odolal! Dala jsem si oříškovou a v kombinaci s mojito sorbetem to byla dokonalost sama. 



San Gimignano, San quirico d'Orcia, Monticchiello, Pitigliano
Po Florencii jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít "meky" toskánské krajiny. Food zážitky, krom sorbetů, z nich ale nemáme žádné, proto jen v rychlosti.
San Gimignano je opravdu nádherné městečko. Protože jsme ranní ptáčata, byli jsme tam už na osmou hodinu, což je obrovská výhoda u všech památek obecně. V klídku si prohlídnete zajímavá místa a když se začnou hrnout lidi, vy už jedete dál. A San Gimignano mělo opravdu kouzlo když bylo vylidněné. K desáté hodině už tam začínalo být těsno a nepříjemno.
Kraj Val d'Orcia je známý pro typickou toskánskou krajinu. Je tu spousta krásných míst, které by stála za fotografii. Klikaté cesty lemované tůjemi, malá kamenná městečka na kopcích a zlatá pole kam se podíváte.
Z těchto malých městeček (které zpětně na fotografiích nerozeznáte jedno od druhého) se nám nejvíce líbilo Pitigliano, které z dálky působí opravdu monumentálně. 
San Gimignano
San Gimignano
San Gimignano

Pitigliano
Tak tohle jsem musela mít!



Verona podruhé
Ta pizza s domácí mozzarellou nám ale nedala spát. Rozhodli jsme se proto, že cestou zpátky dáme Veroně druhou šanci. Jen taková přestávka na oběd a jede se dom.
Otevřeno měli, dobrá zpráva. Horší bylo, když nám slečna řekla, že mají k obědu jen jedno jídlo a pizzy dělají až večer. Takže jsme znovu ostrouhali. Asi nám není souzená a budeme si jí muset udělat doma.
Na posilnění ještě poslední "gelato" a už jsme to valili domů. 

Možná si říkáte, jaký vliv měl volnější režim na mou postavu. Nepopírám, něco jsem přibrala. Prásknu na sebe, že jsem si o dovolené dopřávala i ty klasické italské smrťáky-nakopávače, rozuměj mini kafíčko s jedním cukrem. Vrcholem pokusu o zdravost tohoto energeťáku byla výměna bílého cukru za ten třtinový. K tomu všemu každodenní zmrzlinky, pečivo a jiné dobroty, na které tělo není zvyklé a byla jsem ráda, že jsem s sebou měla i legíny a ne jen tuhé džíny :) Ale co, alespoň jsem si dokázala, jak moc mi ta moje strava vyhovuje. Po návratu a čtrnácti dnech obvyklého režimu už pohodlně dopnu všechny své oblíbené kalhoty. 
 Doufám, že Vám fotoreport třeba pomůže při plánování cesty a příště už se podíváme na výrobky dostupné v italských krámech :)